Tiše kráčející vrah
Krásný, sluneční den se ukládá ke spánku, přikrývá se závojem nekonečné tmy a teplé slunce se schovává do náruče srpkového měsíce, jenž svou druhou polovičku střídá. Tma pohltila vše. Celé město je schouleno pod září hvězd svítících na jasně ztmavělé obloze. Lidé se ukrývají před touto krásou do domů, ulice jsou prázdné, psi vyjí, občas je slyšet bujarý smích od hostince, mraky plují, v dáli se objevují červánky a život jde dál. Na nikoho nečeká, pohybuje se po své dráze do neznáma. Občas blikne pouliční lampa, potutelně mrkne na tu druhou, jakoby ji chtěla před něčím varovat.
Bloudím potemnělými ulicemi, sama a opuštěná. V hlavě se mi najednou motají zážitky a dojmy ze včerejšího dne, vzpomínky a pocity. Potichu jsem došla na nábřeží Vltavy. Nikde nikdo. Jenom já a voda. Ticho. Stála jsem u řeky a přemýšlela.Blížila se půlnoc a lidé se snažili být co nejdříve doma. Báli se. Není divu, když posledních dvanáct dní pokaždé někdo zemřel rukou zatím všem nezámého vraha. Nejhorší bylo, že nebyl znám ani motiv, vrah po sobě nezanechával žádné stopy ani vzkazy. Jediný, kdo věděl motiv, byla postava stojící u řeky a pozorující chladný vzduch stoupající vzhůru od řeky. Já.
Dnes ráno jsem byla velice potěšena. Pozorovala jsem každodenní zprávy v televizi a vždy jsem byla na prvním místě. To mě těšilo, ale dnes mě ještě víc potěšilo, jak se o mně televizní komentátor vyjadřoval. „Včera večer se stala další vražda a vrah je stále neznámý. Snad nás Fantom Prahy nechá již brzy na pokoji nebo nám dá vědět, co po nás požaduje. Je to náš Strach v množném čísle.“ Strach v množném čísle, to bylo krásné, to se mi líbí. Jsem zosobněný strach.
Dnes se měla stát poslední vražda, ale to opět tušila jen jediná postava stojící sama v tichosti na břehu Vltavy. Vzpomínala jsem, jak to všechno začalo. Vše začalo před třinácti dny, naprosto nenápadně. Když jsem ráno vstávala a šla do školy, netušila jsem, jak to dopadne. Jsem studentka třetího ročníku osmiletého gymnázia a po sérii velice vyčerpávajících testů to vypadalo na docela obyčejný den. Tak jsem šla do knihovny, abych ještě něco nastudovala. Chtěla jsem si chvilku odpočinout, tak jsem bezcílně bloumal mezi regály v knihovně. Zcela náhodně jsem vytáhla knížku.
Dodnes nedokážu říci, proč jsem to tehdy udělala, jediné co vím, je, že jsem to jednoduše udělala. Když jsem se později pokusil knížku opět najít, nepovedlo se mi to. Byla to velice útlá modrá knížka, jejíž název hlásal, že se v ní jedná o cestě k nesmrtelnosti. Úplně náhodně jsem ji otevřela, dodnes nedokážu říci kde a proč. Název kapitoly dával všem na vědomí, že se jedná o nejkratší cestu k nesmrtelnosti. Jen za třináct dní. Popisek cesty byl také jednoduchý. Zabít po třináct dní každý den jednoho člověka a když první den vraždy bude úplněk, třináctý den dosáhne člověk nesmrtelnosti. Knihu jsem zaklapla a vrátila ji na původní místo s myšlenkou, že na blbosti teď rozhodně nemám čas. Večer jsem šla na oslavu narozenin jednoho kamaráda a proto jsem se vracela až před půlnocí zpět domů. K domu nám vede jedna nebezpečná boční ulička. Byla proslulá různými aktivitami nočních part a gangů. Ale já chtěla být doma co nejdříve. Tam jsem si opět vzpomněla na knížku, kterou jsem četla odpoledne v knihovně. Toho dne byl totiž zrovna úplněk. Z šera přede mnou vystoupili dva mladíci. Začínala jsem litovat toho, že jsem nešla delší cestou, zvláště když nože v jejich rukou nevykazovaly zrovna pokojné úmysly. „Naval prachy“, řekl jeden bez obalu.
Hodiny na blízké věži začaly odbíjet půlnoc. Jeden z nich ke mně přistoupil a nožem se dožadoval, abych mu ty peníze konečně vydala, když jsem se k ničemu neměla. Hodiny doodbily půlnoc a já ze strachu udělala něco děsivého. Všude byla krev a já utíkala domů. Ten zločin mi udělal neuvěřitelnou radost, v ten moment se mé srdce proměnilo v kámen.
A dnes měla být další oběť. Vyrazila jsem od řeky na nábřeží, sama stojící postava působila v těchto dobách velice podezřele a já nechtěla na sebe zbytečně přitahovat přílišnou pozornost. Nastoupila jsem do tramvaje. Lidé se snažili stát v hloučkách, ale ne zase moc blízko sebe, jako by se báli, že jsou všichni nakažení nějakou neznámou nemocí. Stále se rozhlíželi kolem sebe a v očích měli strach. Strach z neznámého vraha.
Nikdo si nemohl být jistý, jestli dnes dorazí domů živý. A ještě hůř, jestli nezemře někdo z jeho blízkých. Mezi hloučkama postav, snažících vypadat co nejvíce nenápadně, procházeli policisté, z nichž nejméně polovina byla v civilním oblečení a každého jen trochu podezřele vypadajícího člověka důkladně prozkoumali.
Rozhodla jsem se, že vystoupím na konečné a vyhlídnu si nějakého „pejskaře“ či nevinného důchodce. Původně jsem sice uvažovala o něčem triumfálnějším, třeba o policistovi, ale nechtěl jsem o nesmrtelnost přijít jen kvůli své hrdosti. V tramvaji se mnou zůstal už jen jeden kluk. Přistoupil ke mně a zeptal se: „Nepotkali jsme se někde? Víš, připadáš mi povědomá. No jasně, vždyt já tě znám z tanečních.“ Podívala jsem se na toho člověka a opravdu, s tímhle klukem jsem tancovala v tanečních před skoro třemi lety. „Jasně, ty jsi Honza“, odpověděla jsem a začínal jsem tušit, kdo bude má poslední oběť. Vyrazili jsme spolu. Sami. Šli jsme temnou uličkou a já se radovala, že i přes ten počet policistů pohybujicích se po městě se mi nakonec podaří ta vražda poměrně snadně.
O kus dál byl kruh světla od pouliční lampy. Rozhodla jsem se to udělat tam. Ráda jsem se koukala do očí nic nechápající oběti a tu poslední vraždu jsem si mínila vychutnat. Dorazili jsme pod lampu. Zastavila jsem se a vruce jsem devřela chladnou rukojeť svého loveckého tesáku. On se tedy také zastavil podíval se na mě.
Než jsem stačila cokoliv udělat, Honza řekl: „Jsi vážně moc fajn, vůbec nechápu, proč jsme se tehdy přestali vídat“, a dal mi pusu. Bylo to jako kdybych se probudila ze sna. A první, co si pamatuji po probuzení, bylo, že jsem se koukala do obličeje nejkrásnější osoby na světě. Nebyla jsem schopný nic udělat a tak jsem vyrazil dál. Stačilo mi vytáhnout nůž a běhěm necelé půl minuty by bylo po všem, ale já to nebyla schopná udělat. Zamilovala jsem se. Bláznivě a na první pohled.
Honza mě pozval k sobě domů, kde nikdo nebyl a já měla opět spoustu možností ho zabít, ale já se ještě utvrdila v tom, že to nejsem schopná udělat. Pochopila jsem, že jsem nesmrtelnost našla, ale jiným způsobem. Stala jsem se nesmrtelná v srdci někoho jiného, v jeho srdci.