Můj zážitek z kulečníku
V jedno sychravé zimní odpoledne jsem plánovala jít s kamarádem Jardou se prostě jen tak projít ven, jenže mraky předběhly svit sluníčka a než jsem se nadála lilo jako z konve. Samozřejmě jsem měla náhradní plán, ale nějakou zvláštní náhodou se tak všechno převrátilo a já se ocitla s Nikol, která mimochodem v kulečníku úplně válí, Jardou a jeho bratrancem Vaškem v takovém ohromně útulném sále s několika stoly na kulečník, dvěma bowlingovými dráhami a jinými vymoženostmi, kterým já nerozumím. K mému velkému zděšení se všichni tak podivně tvářili a po několika vteřinkách jsem se dozvěděla, že opravdu plánují hrát kulečník.
Aby to moc nebolelo, přiznala jsem se hned, že jsem v životě tágo nedržela v ruce, že vážně nerozeznám co která koule znamená, půlka nebo celá, co to jako že je..? Byli na mě ale hrozně hodní a chovali se ke mně strašně ohleduplně, až jsem si připadala krajně trapně. Sami to hráli tak dobře, až jsem si připadla hloupě, že kulečník hrát neumím. Nicméně, když jsme byli na odchodu, byla jsem se sebou spokojená. Věděla jsem alespoň, co co znamená, jak se co drží. Za základní informace a zaučení vděčím Nikol.
Mé ryze první setkání s kulečníkem nebylo zas až tak zlé, stále jsem oplývala pocitem, že ač jak Nikol, tak Vašek ho uměli hrát vcelku dobře, kamarád mi alespoň pečlivě radil a zacházel se mnou tak mile a tolerantně. Kdybych bývala byla věděla, co mě potká při příští návštěvě kulečníku, tím myslím bujaré výbuchy smíchu, popadání se za břicho, sarkastické a ironické poznámky mého přítele, určitě bych se vyvarovala nějaké společné akci.
